Mám ho, ale nepoužívám ho. Totiž, účet na facebooku. Kdysi jsem si ho otevřel kvůli přítelkyni, abych se mohl podívat na fotky, co tam postovala. To už je docela dávno a už to není moje přítelkyně. Až teda na ten facebook, tam mě ještě nevyzmizíkovala a facebook mi občas posílá na mail informaci, že si změnila něco v profilu nebo tak ...
A taky mi občas přijde mail, kde se mě facebook ptá, jestli znám toho či onoho a chci si ho přidat do přátel.
No, a takhle mi přišel mail, kde mi nabízel přátelství s Evou.
Věci se někdy sejdou jedna s druhou. Ríkáme tomu náhoda. Nebo osud, co já vím. Každý den se může stát spousta nepravděpodobných věcí, takže nakonec pravděpodobnost něčeho nepravděpodobného může být docela vysoká. Třeba že mi facebook ukáže fotku ženy, do který jsem byl někdy před patnácti lety zakoukaný, já kliknu na Přidat do přátel a pak s ní budu ještě tentýž den večer chatovat. O životě, o dětech a tak. Jako by těch patnáct let nebylo.
Co mi není jasný - jak facebook přišel na to, že bych ji mohl znát?
Vlastně to je jedno, popovídali jsme si chviličku a tím to skončilo. Ale připomnělo mi to, že jsem o ní kdysi psal sem na blog a já se cítím povinnen sem připsat těch pár řádek. O tom, jak málo někdy stačí, aby člověk začal být sentimentální. Jak jsme celý život vláčeni vzpomínkami na věci, které byly, a hlavně, na věci, které mohly být, ale nebyly.
Já nemám rád, když jsem sentimentální.
Zdá se mi ovšem, že se to s věkem zlepšuje. Možná jednou, až budu starý dědek, budu se na všechno tohle milostné blouznění dívat s tím správným cynickým nadhledem.
Uvidme, co mi bude psát facebook potom.
